Nabarvené ptáče

Mezi dobrým a zlým, mezi mravnosti a nemravnosti, je velké tmavé území lhostejnosti a amorálnosti. Nabarvené ptáče se odehrává hluboko za hranicí této tmavé zóny. V místě, kde morálka a mravnost neexistuje, jen bezpráví. Kde brutalita a násilí přesahuje únosnou míru. Odehrává na v místě, kde antisemitismem, mýty, předsudky a pověrou zmítaná společnost ztratila veškerou lidskost.

Sevřelo se mi srdce, když se jsem dozvěděla, že jde Nabarvené ptáče do kin. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem si knihu před (zhruba) patnácti lety koupila, poháněná vnitřním nutkáním, dozvědět se – o té zvrácené době druhé světové války – víc. Často jsem hledávala v knihkupectví příběhy o holocaustu. Vidím to jako dnes. Dotkla jsem se té knihy očima: zajímavý obal, říkala jsem si, to se bude číst samo. Trošku mě zarazily anotace na přebalu:

„Kromě toho, že je sám chlapec drastický bitý a týraný, je navíc i svědkem mnoha krutostí, kterých si jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni sami na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic.“

V té době jsem přečetla i dvě knihy týdně (chápejte – svobodná, nezadaná holka). O holocaustu jsem toho měla mnoho načteno a byla jsem vnitřně přesvědčena o tom, že jakoukoliv knihu, která je výpovědí a svědkem této doby, zvládnu přečíst. Vždyť jsem bez problémů zvládla přečíst od Imrého Kertézse Člověka bez osudu i Kadiš za nenarozené dítě, Krabicí živých od Norberta Frýda, snad každou vydanou knihu od Arnošta Lustiga, Pianistu od Wladyslawa Szpilmana, Osvětimskou knihovnici, Nahého mezi vlky, Loutkaře z ghetta, atd., atd…. Kosinského knihu jsem si tedy koupila s přesvědčením, že jsem dostatečně otrlá a od případných drastických scén se dokážu snadno odpoutat a nepřipouštět si je. Tak naivní jsem byla.

Nabarvené ptáče se od jiných knih s tímto tématem v mnohém liší. Krutosti očima malého (na začátku příběhu šestiletého) chlapce, jsou popisovány do nejmenších drastických detailů. Dítě totiž před ničím nezavírá oči. Všechno násilí, všechny zvrhlosti pozoruje buď schovaný v nějakém keři, nebo je sám bit, trýzněn a zneužíván. Společnost, která zde zlo a násilí páchá není překvapivě nacistická, jak čtenář očekává, ale ortodoxně katolická. Zvěrstva zde nepáchají příslušníci třetí říše, ale bezcitní sedláci, rolníci, obchodníci, stejnou měrou ženy i muži a v krutosti si nezadají ani místní děti.

Mezi dobrým a zlým, mezi mravnosti a nemravnosti, je velké tmavé území lhostejnosti a amorálnosti. Nabarvené ptáče se odehrává hluboko za hranicí této tmavé zóny. V místě, kde morálka a mravnost neexistuje, jen bezpráví. Kde brutalita a násilí přesahuje únosnou míru. Odehrává na v místě, kde antisemitismem, mýty, předsudky a pověrou zmítaná společnost ztratila veškerou lidskost.

Homo homini lupus – Člověk člověku vlkem.

Hlavním hrdinou je snědý židovský kluk s havraními vlasy a tmavýma uhrančivýma očima, který je rodiči v dobré víře „ukrytý“ před nacisty na polském venkově. Místní lidé však ve snědém chlapci vidí ztělesnění ďábla, který přináší smůlu. Víc než strachem z německé říše, víc než nenávisti a antisemitismem, jsou vesničané pohánění strachem z pověr. Chlapce nikde nechtějí. Nakládají s ním proto hůř, než se zvířetem. Je-li vůbec nějaký vesničan ochotný chlapce přijmout, živoří chlapec v luzných podmínkách, oblečený v hadrech. Je nemilosrdně fyzický trestán a trýzněn, pohlavně zneužíván. Ve snaze zachránit si holý život – všemi nenáviděn- často prchá, skrývá se v lese, prochází vesnicemi, bezpečný úkryt však nikde nenalezne a je dál vystaven dalšímu a dalšímu utrpění. Oněmělý a s pošramocenou psychikou nakonec válku přežije.

Nabarvené ptáče je jedinou knihou, kterou jsem se bála číst, tedy číst dál a dočíst knihu až do samého konce… Do každé nové kapitoly jsem se přemlouvala a to i přesto, že si má fantazie ledasco přebarvila a upravila do mnou přijatelné podoby. Surový popis trýznivého mučení jsem jen přelítla pohledem. Na konci každé kapitoly jsem si říkala, že už nemůže přijít nic horšího, brutálnějšího a že už musí dojít k nějakému zlomu. Násilí ale nepolevuje, naopak každou další kapitolou graduje a přelévá do dalších kapitol.

Na druhou stranu je Nabarvené ptáče velmi čtivé, nepoužívá krkolomných výrazů, slova krásně kloužou po řádcích, což je důvod, proč jsem tisíckrát odložené Nabarvené ptáče, přece jen dočetla. Člověk potřebuje, čeká a doufá v dobrý konec, obzvláště, jde-li o dítě.

Prý je v umění a v literatuře povoleno všechno, nejsou zde nastavené žádné hranice. Nabarvené ptáče jako autobiografické dílo vyvolávalo polemiku, kontroverzi a vášně hned po svém vydání v roce 1965. Jedněmi je Nabarvené ptáče odsuzováno a zatracováno, druhými chváleno a obdivováno… Mnozí kritici Nabarvené ptáče zavrhli a odůvodnili to tím, že se autor až příliš soustředil na krutost, jiní knihu označili za zvrhlou pornografii s pedofilním podtextem. Vyčítali autorovi, že válečných hrůz využil k tomu, aby dal volný průchod své vlastní zvrácené fantazii. V roce 1982 pak vyšel v americkém kulturním týdeníku článek, který obvinil autora ze plagiátorství a lží. Spory o pravdivost díla nakonec Kosinskému zničily reputaci a pověst.

Tak jako tak, je Nabarvené ptáče pravdivým svědectvím o tom, jak válka, genocida a nenávist dohnala obyvatele východní Evropy k naprostému šílenství a barbarství.

Jerzy Kosinski v roce 1979 o své knize napsal:

„Když jsem svoje ptáče polapil, nabarvil mu peří, a vypustil ho na svobodu, postavil jsem se opodál a pouze pozoroval, co nadělalo škody. Kdybych byl tušil, co se z něj vyklube, možná bych Nabarvené ptáče nenapsal. Ale kniha, tak jako chlapec, přestála všechny útoky. Pud sebezáchovy a touha přežít, je vrozená a nezdolná“.

Vydáte-li se do kina, mějte na paměti, že na rozdíl od knihy si krutost nemůžete zmírnit a zabalit do své vlastní fantazie. Všechna krutost a bolest vám bude naservírována bez obalu. Film je věrnou adaptaci knihy a proto nebude snadné jej ustát. Od Nabarveného ptáčete tedy čekejte ledasco, jen ne lidskost, laskavost a porozumění.

Tuto knihu (potažmo i tento film) si nejspíš dvakrát nepřečtete. Ve mně knižní předloha Nabarveného ptáčete zanechala silný pocit znechucení a zmaru. Pachuť bezradnosti a bezmoci a nepříjemný pocit v žaludku, cítím i po tolika letech.

Otázkou je, jestli nejsou pocity, které se vám hned vybaví, obrazy a děj, které vám okamžitě naskočí v hlavě i po mnoha letech, právě jasnou známkou doopravdy dobré knihy?

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s