Budu hodná na Epinku

Dnes bych vám chtěla představit Epinku, moji Epinku. Věřte mi, nezvala jsem ji do svého života, ale ona se neptala. Taky by se dalo by říct, že mi Epinka zbyla -nebo dokonce – že jsem ji dostala darem. To je asi nejpřesnější pojmenování – DAR. Dostala jsem Epinku darem i s takovým sarkastickým věnováním! Je na něm napsáno:

Užij si ji!

Alespoň ti bude připomínat, že tady můžeš být!

A buď na ni hodná!

Taky to mohlo skončit hůř!

A tak se snažím, být na ní hodná, ale člověk se v ní nevyzná. Občas se Epinka podobá nenápadné, skotačivé jiskře (skoro ji nevidím), která se z ničeho nic roznítí v plamen. Někdy je jako nálož dynamitu, neptá se a vybouchne se vší parádou. Jindy se podobá jen malému plamínku, který pomaloučku skáče po zápalné šňůře, až nakonec uhasne a zmizí. Je pořád jako něco, je jako malá rozmazlená holka, nebo jako poraněné ptáče. Má tisíc přirovnání, ale žádnou přesnou definici, nejde ji zařadit do škatulky, či vpasovat do grafu.

Ano, mohlo to dopadnout hůř. V životě se dokážete připravit na ledasco. Na to, že přijdete o peníze, o vztah, i na to, že můžete onemocnět. Ale nepřipravíte se na chvíli, kdy vám jde o život. Mně osud v mozku udělal smyčku – uzel a už ho nerozpletl. Čára v mé dlani se začala podivně klikatit a miska vah se začala pomalu -ale jistě- překlápět na tu špatnou stranu. Epinka vtrhla do mého života tím nejhorším možným způsobem ve chvíli, kdy miska byla už nebezpečně nízko dna. Posadila se na tu smyčku a vyvolala v mé hlavě bouři, velkou bouři – záchvat. Přišla ve chvílí, kdy mě poprvé napadlo, že tady je konec mé čáry, ten konec, kterého se všichni bojí. Tady je to teď a za tou čárou už nic není. Pamatuji si, že jsem si říkala, že co jsem si užila, jsem si užila, co se stalo, se stalo, už se to nemůže odestát. Ale nebyl v tom žádný strach, spíše jen takové malé vnitřní pousmání. Záchranná brzda, ty endorfiny, o kterých se všude píše, zafungovaly. Smyčku se podařilo lékařům rozmotat po dvou operacích. Epinka, ale neodešla a přilepila se ke mně.

Když mi poprvé řekli, že budu v pořádku, ale zůstane mi Epina – epilepsie, rychle jsem pochopila, oč jde. Dostat epilepsii není jako dostat chřipku. Můj svět se smrštil a já si myslela, že už nikdy nebude tím, co dřív.

Ráno jsem se probouzela s vědomím, že je tu nemoc, které už se nikdy nezbavím. Vstávala jsem z velkou úzkostí a obavou, jaký bude den a co zlého mi může přinést. Záchvat jsem viděla v každé své činnosti. Večer jsem uléhala a říkala si, co když bude zítra hůř, co když zítra zaútočí?

Postupně jsem si na epilepsii začala zvykat, asi tak, jako si člověk zvykne na všechno. Přijala jsem ji do života. Nazvala jsem svou epilepsii jménem. Říkám ji Epinko a dívám se na ni jako na něco, co je mou součásti. Mluvím na ni, smlouvám s ní, slíbila jsem jí, že na ní budu hodná. Odsouvám ji na druhou kolej. Když je lépe, těším se, hladím ji, říkám jí *děkuji*. Když hůře, odpočívám, domlouvám jí a chlácholím, jsem ve střehu. Naučila jsem se rozpoznat její nálady. Vím, co jí dělá dobře, co jí škodí.

Později, jsme si pořídili pejska, ale ne ledajakého, pořídili jsme si psa asistenčního. Jmenuje se Bert. Jeho oddanost, láska, duchapřítomnost a empatie předešla už mnoha velkých záchvatům. Dalo by se říct, že má náš Bert na epilepsii doopravdy dobrý vliv. Má na ni nos. Postupem času ji zklidnil, až přestala být tak nevyzpytatelná a otupily si ji hroty. Je to až k nevíře, jak pes, tak malý tvor, dokáže utlumit epileptické výboje v hlavě. Často přemýšlím, jak je to možné, že pes vycítí záchvat, ještě před tím, než přijde? Nebo, jak je možné, že pes vycítí u lidí rakovinu, pozná cukrovkáře, neopustí autistické dítě? Možná to má co dělat s tajemstvím vesmíru, černých děr i s tím proč slunce nepřitáhne zeměkouli a nepohltí ji, když je mnohem silnější. Možná to sdílení a propojení člověka se psem máme zakódováno v DNA a možná je to jen náhoda. Ano i ne.

Žijeme už spolu s Epinkou neuvěřitelně dlouhých a kulatých 10 let. Za tu dobu, jsme spolu ušly dlouhou cestu. Začátek té cesty se mi začíná ztrácet v mlze. Začínáme spolu každé ráno znovu, protože včerejšek, to je jen opar, příjemná vzpomínka, či velké varování.

Čím jsem starší, tím pevněji jsem přesvědčená o tom, že nemám čeho litovat, že jsem nic nezmeškala a že lze nad handicapem mávnou rukou.

Čím víc mi přibývá let, tím víc věřím, že můj život, mou cestu neovlivňuje epilepsie, ale mí blízcí, má rodina, mé sny. A kde jsou sny, tam jsou i nové počátky.

Ale to už je jiný příběh.

2 komentáře: „Budu hodná na Epinku

  1. Ahojky, mám taky epilepsii, dokonce už 11 let. Já jí často nazývám příruční batůžek na zádech. Prostě přišla a začalo se jí líbit cestování se mnou.
    Přišla mi v tom nejhorším obdobím v pubertě.
    Do teď lékaři neví proč ji mám. Ale vypozorovala jsem také co jí nedělá dobře. A řekla bych, že když to člověk přijme. Že ten batůžek co nesu je můj, tak se mu uleví. Občas si připadám jako hlupačka. Zapomínám o čem mluvím a co chci říct. Ale vím, že mě má Epi ráda přeci jen by se mnou tolik let nebyla. Navíc nikdy nejsem sama. Takže je to vlastně výhra a vždycky může být hůř. 😀

    To se mi líbí

    1. Ahojky, děkuji za krááásnou reakci! Někde jsem četla, že v pubertě Epinka buď končí (třeba dětská epi často v pubertě sama vymizí), nebo poprvé zaútočí. A je to, jak říkáte, důležité je, ji přijmout. Já se tím užírala dlouho. Chcete-li dejte si mě do sledování. Budu ráda.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s