Seznamte se, prosím! Tentokrát s Oggy.

Oggy, labradoři blonďatou slečnu s černýma podmalovanýma očima egyptské sfingy, máme od poloviny léta. Už od první chvíle si nás Oggynka všechny získala. Obzvláště děti, je totiž nesmírně hrává, skotačivá. Své poselství asistenčního psa, troufám si říct – nevnímá jako svou práci a povinnost, ale jako velkou nekončící hru, kterou s námi může celé dny hrát. Je šťastná, když nám smí něco podat, přinést, otevřít. Všechno dělá s velkým psím nadšením.

Že pro Oggy život rozhodně není „PES“, mi bylo jasné od prvního večera. Pokaždé, když jsem se na Oggynku koukla, jestli spí, koukala ona na mě. Když jsem se pohnula přišla za mnou, vzala papuček a pustila mi ho hlavu. Vrtěla při tom vesele ocáskem a jako by mi říkala: „Hele nespi a pojď si hrát. Umím toho fakt hodně a všechno ti ukážu, chceš?!“

Oggy je od prvního dne úžasná, všechno krásně zvládá, nosí a podává léky i telefon, aportuje… Mám-li záchvat, umí přivolat pomoc zmáčknutím alarmu. Je naučená, že když dostane venku signál – uslyší slabé bzučení – vezme „nohy na ramena“ a odvedeme mě na bezpečné místo. Pro tento účel má vyrobený postroj se všitým bzučákem. Tohle je pro mě – jako pro epileptičku- důležité, protože situací, kdy se mi na ulici z ničeho nic může udělat zle a kdy rychle ztrácím orientaci v prostoru, je mnoho. V takovém případě je to jedinečná Oggy, která převezme „otěže“ a odvede mě pryč od cesty, hluku aut či obrubníků. Je-li poblíž lavička, vyhledá lavičku, není-li, vyhledá park, nebo jiný opěrný bod, třeba strom.

Jak jsem přišla k epilepsii jsem psala zde: budu-hodna-na-epinku

Oggy je mazlivá a milující, mnohem víc než Bert (můj první asistenční pes), Neustále u sebe potřebuje člověka, jeho přítomnost. Tíhne k lidem, jak žádný jiný pes, kterého jsem měla. Bytostně potřebuje lidské pohlazení a neustále se nutí do klína.

Aniž bych to vyžadovala, je Oggynka pořád se mnou. Jde, kam jdu já. Když jsem v obývacím pokoji, nebo když v kuchyni vařím, vždy leží kousek vedle a pozoruje, co dělám. Upadne-li mi nějaký předmět a nemyslím tím jídlo, pohotově ho zvedá. Spadlý drobečky samozřejmě stejně pohotově sežere. 🙂

Je trošičku bázlivější a na zahradě se snadno vyleká, třeba motýlů, či kočky. Zvláštní ale je, že na signál „zabzučení“, si vždy počíná mimořádně sebevědomě. Pohotově a rychle si vybírá směr, kterým mě odvede PRYČ, jako by ji vedl nějaký šestý smysl a je jedno, kolik motýlů cestou potká, najednou ví, že teď je to ona, kdo vede mě a ne já ji.

Ze začátku se u nás Oggy bála chodit po plovoucí podlaze, neustále jí podkluzovaly nohy a občas upadla, což jsme vyřešili koberci. Od té doby nosím Oggynce v kabelce pro jistotu protiskluzové botky. Asistenční pes je prostě taky jenom „člověk“, není to robot ani cirkusová opička. A chcete-li mít psa, spokojeného milujícího společníka, musíte být připravení, vytvořit mu podmínky pro spokojený život.

Oggy do naší domácnosti přirozeně vklouzla a tak nějak s ní souzní. Už sama přítomnost vycvičeného empatického psa působí magicky. Je to, jako by vám někdo přidal dávku antiepileptik a vy se začnete cítit lépe. Bylo to tak s příchodem Berta a je tomu tak i s příchodem Oggy. Nedokážu si to vysvětlit a nedokážu to ani vysvětlit vám.