Ano, je to můj táta – Krakonoš, rebel, bohém a flegmatik, velký flegmatik, největší jakého znám! Takto jsem ho vyfotila před pár lety. Udělat ze sebe – na mé přání – bezdomovce pro něj nebyl žádný problém, dokonce si myslím, že se mu tento vzhled líbil a rád se do něj stylizoval. Tuze rád totiž pobuřuje své okolí, rád používá nemístné vtípky, tedy takové, kterým se málo kdo umí zasmát.

Když jsem byla malá, spolužáci ve škole mi ho záviděli, všichni ho chtěli mít za tátu. Jezdíval s námi na školní výlety a byl pro každou legraci (i pro každou špatnost). Troufám si říct, že i učitelky pro něj měly slabost. Rozumějte, vypadal v té době (vyrůstala jsem v devadesátkách) jako Waldemar Matuška, měl kudrnaté havraní vlasy, krátké vousy, hnědé démonské oči a to mnohým -dámám- imponovalo. Do dnes si pamatuji, jak paní učitelka nesměle klopila oči, významně se usmívala a jak jí červenaly tváře vždy, když s mým tátou mluvila. Kdo by to dnes řekl?

Ano, dnes! Dnes má táta za sebou těžkou onkologickou léčbu. Porazil raka. Často přemýšlím, jestli ho ta zkušenost změní, jestli bude žít jinak, tak nějak zdravěji, řekla bych. Jestli opustí toho věčného buřiče, co má v sobě. Přála bych si, aby nepromarnil tu šanci. Ale….

Jednou rebel, vždycky rebel – říká se. Můj táta kouřil od třinácti let. Co se kouření týče, měl dokonce své rituály – totiž, čas se v té chvíli musel vždy zastavit, jako by neexistoval. Všichni jsem se museli zastavit a počkat. Táta nikdy nekouřil doma, přesto jsem to jeho kouření špatně snášela, nenáviděla. Ten jeho věčný, pro mě nesnesitelný kašel. Ozýval se celý den, začal hned po probuzení, ozýval se při jídle, při zasmání, při každé jeho činnosti. Jako dítě jsem kvůli tomu v noci – tajně – plakávala, nebo poslouchala jak dýchá, jestli dýchá. Bála jsem se, že se udusí a umře. V té době mi v hlavě vyvstala otázka, která nešla jen tak přejít a nedala mi spát: Přežije táta další den? Ke strachu se přidala má bohatá představivost, která to celé umocnila. Dokázala jsem si do nejmenších detailu představit, jak k tomu dojde. Z tohoto strachu jsem vyrostla, ale nezapomněla na něj.

Ptáte se, jaké hodnoty mi táta do života předal, co mě naučil? Nebyly to žádné moudrosti, životní pravdy ani pevné postoje. Díky tátovi jsem nicméně získala absolutní odpor ke kouření. Není to samozřejmě to jediné, co mi táta předal, co jsem si do života odnesla…

Víc než prádlo se u nás totiž na šňůrách sušily vyvolané filmy a fotografie. Z naší koupelny se čas od času stala temná komora, která přitahovala mojí zvědavost už jen tím, že jsem do ní měla zapovězený přístup. Jen párkrát jsem směla vstoupit a přihlížet tomu procesu. Pozorovat, jak se vyvolávají fotky bylo pro mě stejně napínavé a fascinující, jako bych snad přihlížela snaze vyvolat ducha. Ten krátký moment, kdy se na fotografickém papíře začnou objevovat první rysy a náznaky tváře, zachycené okamžiky, mi bral dech. Milovala jsem to a miluji to do dnes. Táta mě naučil dívat se na svět skrz hledáček a přivedl mě k focení.

Sama jsem však začala fotit až v dospělosti, ale to už je jiný příběh.