Dnes bych vás chtěla seznámit s BERTEM. A prosím, zapamatujte si ho, protože o něm bude v dalších článcích řeč. Bert je můj pes, parťák. Je mu 11 let a je v důchodu. V pravém důchodu. Nic nedělá, jen si válí si šunky na koberci, či venku. Bert byl totiž zaměstnaný, pracoval u mě a pro mě jako můj asistenční pes. Bert měl i svou pracovní smlouvu. Byla uzavřená mezi mnou a úžasnými Pomocnými Tlapky. http://www.pomocnetlapky.cz/cz/o-spolecnosti-pomocne-tlapky/

Mám epilepsii, říkám jí Epinka. Je to potvůrka skrytá, žije v mé hlavě. Vnímám ji bohužel jen já a proto se často setkávám s předsudky. Lidé pořád tak nějak nechápou, proč má zdravá holka, které už od pohledu nic není (chodí, mluví, myslí, vidí, .…) svého asistenčního psa. Co je to za rozmar? Cvičí ho snad? Nebo je v tomto státě už takový „bordel“, že si z nudy a za peníze lidé mohou už koupit vše??? Svou „Epinu“ nemám napsanou na čele a co lidé nevidí o čem lidé nevědí, to není a neexistuje.

Proto, nebo právě přesto, vám o Bertovi (a vlastně nejen o něm, protože za pár dní k Betrovi přibude slečna Oggy) budu občas vyprávět. Aby lidé věděli…. A aby i lidé s epilepsii věděli, že existuje alternativa, že na svou epilepsii nemusí být sami, že asistenční pes je pro člověka s epilepsií nejen přítelem, pomocníkem, psychiatrem, a že jejich láska a energie pomáhá a je mnohdy milionkrát lepši a účinnější než nejlepší antiepileptika.

O Bertovi už jsem se trošičku zmínila v tomto úvodním článku:

„Později, jsme si pořídili pejska, ale ne ledajakého, pořídili jsme si psa asistenčního. Jmenuje se Bert. Jeho oddanost, láska, duchapřítomnost a empatie předešla už mnoha velkých záchvatům. Dalo by se říct, že má náš Bert na epilepsii doopravdy dobrý vliv. Má na ni nos. Postupem času ji zklidnil, až přestala být tak nevyzpytatelná a otupily si ji hroty. Je to až k nevíře, jak pes, tak malý tvor, dokáže utlumit epileptické výboje v hlavě. Často přemýšlím, jak je to možné, že pes vycítí záchvat, ještě před tím, než přijde? Nebo, jak je možné, že pes vycítí u lidí rakovinu, pozná cukrovkáře, neopustí autistické dítě? Možná to má co dělat s tajemstvím vesmíru, černých děr i s tím proč slunce nepřitáhne zeměkouli a nepohltí ji, když je mnohem silnější. Možná to sdílení a propojení člověka se psem máme zakódováno v DNA a možná je to jen náhoda. Ano i ne.“

Berta máme 7 let. Letí to. Dalo by se říct, že je to nevrlý děda. Má rád svůj klid. Čumák má už dávno šedivý. Děsně prdí a slintá. 🙂 Sežere vše, na co přijde. Lehá si zásadně tam, kde já nechci. Lína – neustále (nezáleží na ročním období).

Ale i přes všechny jeho stařecké vrtochy je součástí naší rodiny a já mám často pocit, jako by byl s námi odjakživa. S Bertem vyrůstají mé děti. Dřív (před Bertem) jsem byla jeden velký uzel nervů. Díky němu vedu téměř normální život a nad svým „handicapem“ jsem mávnout rukou. Bert vrátil můj život na tu správnou kolej.

Máme spoustu společných zážitků a budete-li chtít ( i kdyby ne), budu vám je vyprávět. 🙂